O knize: 1888 / P.A. Kulish (1819-1897) zůstává oblíbencem „ukrajinské národní ideologie“, jejíž četní tvůrci ochotně citují jeho raná díla, plná protiruských útoků. Stejně jako ostatní představitelé první vlny ukrajinskofilství zahájil svou činnost ve 40. letech 19. století etnografickými a literárními požitky, které z něj učinily „apoštola národní revoluce“. Ve svých tehdejších dílech Kuliš podle sovětské encyklopedie „idealizoval hejtmansko-kozáckou elitu“. Mytologizované a poetizované ukrajinské dějiny počátku devatenáctého století. udělal na mladého učitele příliš silný dojem. Ale hlubší studium tématu ho postupem času přivedlo k radikální změně názorů. Po opakované návštěvě Haliče v letech 1850-1880 byl Kulish jasně přesvědčen, že nepřátelské síly mění Rudou Rus na baštu ukrajinského antirusismu. Kulish zasvětil konec svého života boji proti těmto destruktivním trendům. Od nynějška neviděl Kuliš v Záporožských kozácích, které v mládí oslavoval, nic pokrokového. Nyní jsou pro něj kozáci jen bandité a vrazi. Nesnili o žádném státě. Jejich ideálem bylo pít a loupit. Včerejší kozáckofil uznává Ruské impérium jako jedinou progresivní sílu na Ukrajině, která ukončila jak tatarské nájezdy, tak dominanci Ljaše. Kulish ve svých monografiích „Dějiny znovusjednocení Ruska“ (1874-77) a „Oddělení Malé Rusi od Polska“ (1890) přesvědčivě ukazuje korupční vliv Záporožských svobodných, těchto „divokých orientálních představitelů ochlokracie“ - o osudu vlasti. Kulish, když rozvinul široké historické plátno, představil kozáky v takovém světle, že je nelze srovnávat s evropskými institucemi a společenskými jevy. Světské ani církevní úřady ani veřejná iniciativa se nepodílely na vytváření kolonií jako Záporoží. Jakýkoli pokus připisovat jim poslání obránců pravoslaví proti islámu a katolicismu je otřesen historickými prameny. Údaje poskytnuté P. Kulishem vylučují v tomto ohledu jakékoli pochybnosti. Oba Chmelnicki, otec a syn, a po nich Petr Dorošenko, se uznali za poddané tureckého sultána – hlavy islámu. S krymskými Tatary, těmito „nepřáteli Kristova kříže“, kozáci ani tak nebojovali, jako kolaborovali a společně šli proti polským a moskevským Ukrajincům. Byli naštvaní na Kulishe za takové odhalení, ale nedokázali zdiskreditovat jeho argumentaci a dokumentární materiál, který shromáždil. Není divu, že s takovými myšlenkami zůstává Kuliš i na nezávislé Ukrajině polozakázaným autorem.